Od záchranářů z Karlovarského kraje přišla před vánočními svátky velice smutná zpráva, že nás navždy opustil lékař Jindřich Korbelář, který sloužil na výjezdových základnách v Plzeňském i Karlovarském kraji. Odešel v požehnaném věku osmdesáti sedmi let.
Často píšeme, ať už při příležitostech radostných či smutných, o lékařích, sestrách a řidičích, kteří záchrance zasvětili celý svůj profesní život. Příběh legendárního doktora Korbeláře je ovšem jiný. Na zdravotnickou záchrannou službu přišel až ve věku, kdy ostatní pomýšlí na odchod do důchodu. Zdá se až neuvěřitelné, že i přesto „stihl“ získat v roce 2017 ocenění „Záchranář roku“, a to krátce před svojí osmdesátkou.
Zhruba v té době jsme spolu hovořili. Doktor Korbelář sloužil na oblasti Západ a pak také ve zmíněném Karlovarském kraji. S humorem sobě vlastním o sobě říkal, že byl vždycky „do tahu, spíš než do chovu“, a proto upřednostňoval práci v terénu, před vysedáváním v kancelářích. Proto v roce 1962 nastoupil na ARO Vojenské nemocnice v Plzni, což bylo tehdy prestižní armádní pracoviště. Tohle ARO vlastně ještě ani nemělo svůj statut, anesteziologové zde vykonávali svojí práci na chirurgických sálech. Zachraňovali tady vážné úrazy vojáků, probíhala tu běžná operativa armádních zaměstnanců, občas se sem dostal někdo z protekce „na žlučník“. MUDr. Jindřich Korbelář právě tady působil jako anesteziolog desítky let, přičemž 12 let zastával funkci primáře.
V osmašedesáti se ještě necítil na čtení novin a posedávání u televize. V Bečově s manželkou koupili dům, který postupně přestavěli na penzion s restaurací. A tehdy dostal laso od kolegy ze záchranky, který mu doslova vnutil „pár služeb“ s tím, že lékařů je málo a slouží obrovský počet směn. Záchranka se pro něho stala novou výzvou a sám na tuto dobu vzpomínal: "Zní to dost šíleně, ale zatímco většina mých kolegů odešla do penze, já začal pracovat na plný úvazek na karlovarské záchrance a ještě jsem si přidal poloviční v Plzeňském kraji, konkrétně ve Stříbře, čili celkem tak 280 hodin měsíčně. Ale na zápřah jsem byl zvyklý celý život. Do Stříbra jsem navíc kdysi jezdil rybařit. Je to krásné město, a já nedokázal říci NE. Spousta lidí se diví, proč v osmdesáti chodím do práce, a já jim odpovídám, že skončím, až tam netrefím,“ vyprávěl doktor Korbelář.
Vynikal nejen svou dlouholetou erudicí, ale také ochotou se neustále vzdělávat, i až otcovskou empatií k pacientům a laskavostí ke kolegům. Kdo potřeboval pomoc, tomu byl mu nablízku. Jako jedinečný lékař a přítel. Čest jeho památce.
Za ZZS Vítězslav Sladký
