O kapitánu Františku Müllerovi, který v našem kraji dlouhá léta vyšetřoval ty nejzávažnější trestné činy, tedy vraždy, jsme už několikrát psali, ale nyní jsme si konečně našli chvilku času, poseděli a popovídali si s ním o jeho životě i práci u policie.
Kdy a proč ses rozhodl jít k policii a jak to probíhalo?
Bylo to těsně předtím, než jsem šel na vojnu. Tehdy to byl konec osmdesátých let a už jsem k tomu nějaký sklony měl. Líbily se mi kriminálky i způsob, jak detektivové vše vyšetřují.
Bylo to ale víceméně rozhodnutí na poslední chvíli, můj kamarád tam chtěl taky, tak mi o tom vyprávěl a nakonec jsem usoudil, že asi jo, že by mě to bavilo.
Po vojně jsi ale šel sloužit nejprve do Prahy, viď?
Když jsme udělali nástupní školu, tak jsme tam potom rok museli sloužit, tehdy se nás nikdo neptal, to bylo prostě rozkazem. Výjimku měli ženatí a já už jsem vlastně v té době, když jsem končil, ženatý byl. Takže jsem později mohl jít do Plzně, jinak ale prakticky všichni kolegové, tenkrát to tady ještě byl Západočeský kraj, nikoli Plzeňský a Karlovarský, šli tam, kde byl podstav, převážně tedy do Varů a část lidí zůstávala v Praze.
A Plzni jsi sloužil kde?
V Plzni jsem nastoupil na obvodní oddělení Plzeň-střed, takže taková ta největší mlejnice tady v Plzni. Tenkrát jsme byli spojení. V té době ještě neexistovalo obvodní oddělení Bory, takže to bylo všechno dohromady. Prostě to bylo největší oddělení v Plzni a podle toho to tam tak vypadalo.
Hlavně jsem zažil v uniformě tu dobu, kdy přišel rok 1989 a krátce potom amnestie a s ní související obří vzestup kriminality.
A ke kriminálce jsi se dostal kdy?
Zhruba v polovině roku 1990 jsem nastupoval na kriminálku na stáž a od 1. ledna 1991 už jsem tam byl zařazený do stálého stavu.
Pomohlo mi, že přišla revoluce, protože když jsem tenkrát přišel za šéfem kriminálky tady v Plzni, za majorem Chodorou, tak jsem se ho zeptal, jestli by tam bylo volné místo. A on se mě zeptal, kolik mám odslouženo. Řekl jsem mu tři roky a on na to, že až budu mít tak pět, šest let, tak se mám přijít zeptat.
No ale pak přišla revoluce, pár kolegů odcházelo, takže se to místo uvolnilo a stavy se tehdy navyšovaly. Když jsem tam nastoupil, bylo těch kriminalistů výrazně méně než dnes.
A jak to tam probíhalo?
Na kriminálce jsem samozřejmě nastupoval na majetek, tedy na vloupačky a až po několika letech jsem se dostal na první oddělení. Dostat se tam ale nebylo úplně jednoduché. Vlastně ti kluci, co tam sloužili, museli říct „Ten je dobrej, toho sem chceme," jinak se tam člověk neměl šanci dostat.
První oddělení byla násilná trestná činnost na městském ředitelství, kde dělal šéfa major Chodora, což byla tady v Plzni naprostá ikona, toho znal každý desperát, každý zločinec.
Jak jsem říkal, já jsem nejdřív sloužil na majetku, což byly vloupání do aut a krádeže, pak jsem se dostal na byty. A z těch bytů jsem potom asi po čtyřech letech na kriminálce přešel na první oddělení, tedy na násilnou trestnou činnost. Tam jsem měl na starosti hlavně loupeže, především v objektech, v té době to byly třeba přepadené směnárny, banky a podobně, starší lidé určitě pamatují, že v devadesátých letech bylo přepadených heren a směnáren opravdu hodně.
Já k tomu pak ještě dostal problematiku sebevražd a podezřelých úmrtí, takže jsem vlastně od půlky devadesátých let byl pravidelným návštěvníkem ústavu soudního lékařství tady v Plzni.
Devadesátky jsou v dnešní době hodně oblíbené téma, vzpomínáš si na nějaký hodně známý případ z té doby, u kterého jsi byl osobně?
Já vždycky vzpomínám na dobu, kdy jsem nastoupil na násilnou trestnou činnost. Vlastně se to spojilo s tím, že jsem se dostal k prvnímu případu vraždy.
Když jsem nastoupil na první oddělení, tak mi tehdejší šéf při nástupu předal desky, byly poměrně útlé a jednalo se o pohřešování starší paní na Lochotíně, která se ztratila z rodinného domku.
Tomu případu jsem se začal věnovat a po několika měsících jsme zjistili, že byla zavražděná a vrahem je její syn. Později nám označil místo v lese, bylo to směrem na Českou Břízu, kde svoji maminku zakopal.
Byl to velice smutný případ, ukryl ji na místě, které dobře znal, kam ho jeho maminka vodila na houby, když jsem se ho tenkrát ptal, proč zvolil právě tohle místo, odpověděl mi, že věděl, že to tam měla ráda.
Ta vražda byla navíc plánovaná, protože ten úkryt, ten hrob, si vykopal dopředu. Na ten nástup na první oddělení se prostě zapomenout nedá. A těch případů pak byla celá řada.
A nějaký mediálně známý případ, který si lidi budou pamatovat?
Jako mediálně známý případ, když jsem ještě působil na městském ředitelství, tak to byla ta dvojnásobná vražda tady v Plzni na Americké třídě ve zlatnictví. Pachatel tam zastřelil obsluhu, mladou dívku a před tou prodejnou ještě střelil staršího pána přímo do hlavy. Říkám, nevzpomínám na to úplně s dobrým pocitem.
Já jsem na tom případu přímo nedělal, nebyl jsem v týmu, ale v době, kdy se to stalo, jsem byl zrovna v lázních, které jsem měl přidělené na čtrnáct dní. Volal mi šéf týmu, že mě potřebuje v Plzni, abych vyslechl podezřelého. Dodneška si na ten výslech pamatuju, on se totiž nepřiznal. Strávil jsem s ním prakticky celou noc. Samozřejmě jsme se tam střídali, ale drtivou část výslechu jsem vedl já. Dodnes si na toho člověka vzpomínám. Když jsme ráno končili, už se rozednívalo, ten výslech fakt jel celou noc a já byl úplně vyřízený. A ten podezřelý? Ten vypadal, jako kdyby právě vylezl ze sprchy.
Pamatuju si i ten začátek, kdy mi říkal, že se můžeme bavit o čem chceme, kromě té Americké. Prý klidně o fotbale, o ženských, o čemkoliv, ale o Americké mi nechtěl nic říct. On se jmenoval Martin, příjmení říkat nebudu, protože ve finále odsouzený nebyl. On byl sice odsouzený prvoinstančním krajským soudem na doživotí, ale u vrchního soudu to potom spadlo, takže byl nakonec zproštěn.
Později byl odsouzený za obdobnou loupež, taky ve zlatnictví, myslím, že to byl Turnov nebo Trutnov. A tehdy za to dostal asi 15 let. Ten člověk už asi v devatenácti dostal, myslím, osmnáct let odnětí svobody, což je poměrně mimořádný trest. Takže ho od těch devatenácti let prakticky formoval kriminál a když se potom dostal ven na amnestii, tak vylezl jako monstrum. Naprosto bezcitný člověk a bylo to na něm i vidět.
A co vražda ředitele hotelu Victoria? O té tenkrát šly po Plzni velké dohady.
Jo, na ten případ si vzpomínám hodně dobře. Byla to doba, kdy se takovéto případy objasňovaly ještě na kriminálce na městském ředitelství. Samozřejmě to vyšetřování se potom předávalo na kraj, byla to takzvaná „sedmnáctková věc“. Ale gró šetření vždycky dělalo městské ředitelství.
To je další případ, na který se prostě zapomenout nedá. Byla to vražda, zastřelený ředitel hotelu. Já jsem nebyl přímo na místě, ale když jsem si potom pročítal spisy, upoutalo mě jedno jméno. Nebudu ho konkrétně zmiňovat, protože toho člověka z lidského hlediska trochu dokážu pochopit, jako proč to udělal.
Pamatuju si, že jsem tomu podezřelému ráno zavolal, že bych s ním potřeboval mluvit. Přišel na městské ředitelství někdy kolem osmé, deváté hodiny. Do dneška si to vybavuju, s tím pánem jsem tam mluvil prakticky celý den a čím dál víc jsem byl přesvědčený, že je pachatelem. Ve finále se nám večer, vlastně až v nočních hodinách, ke spáchání činu skutečně přiznal.
K výslechu jsem si tehdy vzal staršího kolegu, protože já jsem proti podezřelému byl tehdy relativně mladý, a do dneška si pamatuju moment, kdy ten starší kolega, jinak vynikající kriminalista, držel toho podezřelého za ruce, aby dokázal překonat tu bariéru, ten balvan, který ho tížil, a přiznal se k tomu, co spáchal.
On to měl celkem dobře promyšlené. Když jsme pak dělali další úkony a ohledání, vysvětlil nám celý motiv, takže se to z lidského hlediska asi fakt dá pochopit. Půjčil si od toho ředitele hotelu, který byl v podstatě lichvář, poměrně dost peněz na rozjezd podnikání, nějaké rodinné firmy. Jenže nestačil splácet.
Dostal první varování, zlikvidovali mu u podniku auto. Podruhé mu zabili psy. A pak mu řekli, že pokud do týdne nezaplatí, jsou na řadě děti a aby mu ukázali, že to myslí vážně, přivezli mu tehdy dceru domů ze školy.
On věděl, že to myslí vážně. A vyřešil to tak, jak to vyřešil. Bohužel i za cenu vraždy. Nakonec to z lidského hlediska zřejmě dokázal pochopit i soudce, který ho soudil, byl to bývalý vyšetřovatel, a on to tehdy zohlednil při ukládání trestu. Jestli si dobře pamatuju, pachatel dostal asi 12 nebo 13 let a na to, že šlo o úkladnou vraždu s majetkovým motivem, protože se tím zbavil dluhu, to byl velice mírný trest.
Zaujalo mě, že říkáš, že ty i soudce jste to dokázali tak trochu lidsky pochopit, řekni nám k tomu víc.
Pamatuju si i jeho vzhled. Přišel na vrátnici v rozpadlých „prestižkách“, v ošoupaných džínách. Říkal mi: „Mám dvoje džíny, dvoje boty, jinak nic. Všechno dávám na splácení dluhu. Nebyl jsem roky na dovolené, nic jsme si nekoupili.“
Ale jako každý pachatel udělal chybu. Jednu zásadní. Ten majitel měl v trezoru směnky svých dlužníků. Bylo jich tam třeba čtrnáct. Ale při prohlídce, při ohledání, se našel ještě sešit, docela dobře schovaný a ten ředitel si tam ručně vedl seznam svých dlužníků. Jenže v tom notesu bylo patnáct jmen a právě jeho směnka chyběla. A tím už to začalo jasně směřovat správným směrem. Nakonec se přiznal a označil i místo, kam odhodil vražednou zbraň do řeky a potápěči ji druhý den našli.
Je to prostě jeden z těch případů, na který se nezapomíná. Ani po letech.
A potom jsi přecházel na kraj, nebo jak to bylo dál?
Pak v roce 2007 přišla u policie velká reorganizace, můj letitý šéf na oddělení, kapitán Hábr, skončil ve funkci a odešli i další kolegové. Víceméně z našeho prvního oddělení odešla možná polovina lidí a rozprchli se na různé útvary.
Já jsem přešel na krajské ředitelství a tam jsem se dál věnoval násilné trestné činnosti. Asi po půl roce se uvolnilo místo na vraždách, tak jsem přešel tam.
To znamená, že na kraji máme útvar, který dělá přímo jenom vraždy?
To je v podstatě všude stejné, u každé kriminálky. Lidi se prostě specializují na určitou oblast. Když jsem nastoupil na městské ředitelství, tak jsem začínal na majetku, nejdřív auta, potom byty, pak loupeže. Postupně se člověk někam posouvá.
Na krajském ředitelství je těch policistů méně než na městě, takže to funguje trochu jinak. Většinou to řeší dvojice, jedna má přidělený extrémismus, druhá loupeže, další vraždy. Takže já jsem měl s kolegou přidělené právě vraždy.
Nějaká vražda, kterou si řešil již na kraj, co si pamatuješ nebo nikdy nezapomeneš?
Asi mediálně nejznámější kauza je dvojnásobná vražda v obci Tymákov. To je naprosto ojedinělý případ, šlo o dva bratry, kteří do té doby neměli žádný konflikt se zákonem, neměli ani přestupek, nikdy nebyli policií prověřovaní. A najednou začali vraždou, jeden po druhém.
Někdy kolem roku 2012, možná 2013, se mladší bratr dopustil dvojnásobné vraždy, kdy usmrtil svého otce a nevlastní matku. A rok nato jeho starší bratr zavraždil přítele své nevlastní sestry.
To je opravdu raritní případ. Znám případy, kdy sourozenci vraždili společně, nebo kdy měli kriminální minulost, byli recidivisti. Ale tihle kluci do té doby neměli vůbec žádný problém se zákonem. To je jeden aspekt té výjimečnosti. A druhý je brutalita toho činu, když jsme přišli na místo činu, bylo to jak z hororu. Krev byla úplně všude, po zemi, po stěnách, na stropě. Pachatel zaútočil sekyrou a podle toho to taky vypadalo. Ta zranění byla naprosto devastující. To se ani nedá popisovat, bylo to fakt šílené.
Na motivy tohoto případu by se měl teď točit šestidílný seriál a já na tom scénáři nějakým způsobem spolupracuju, vychází to totiž i z mých dvou knížek. Takže tyhle příběhy dvou bratrů se dostanou i na obrazovku.
A co nějaká fakt brutální vražda, ze které ti vysloveně zůstal rozum stát?
Je to už řadu let zpátky, na ubytovně, na Slovanech. A to je asi případ, kde jsem viděl nejvíc bodných ran na jedné oběti, ten poškozený měl v sobě 102 bodných ran!
Pohádali se tam dva namol opilí cizinci, oba Ukrajinci, kvůli úplné malichernosti, myslím, že jeden druhému vypil nějakou láhev z lednice. Takže se pohádali a na pokoji to eskalovalo, zřejmě se do sebe pustili a ten útočník pak vzal do ruky nůžky a začal bodat. Každá rána tak znamenala dva vpichy. V jednu chvíli se jeden hrot zlomil, ale on pokračoval tím druhým dál.
Pamatuju si, když jsem byl potom u pitvy, že něco takového jsem do té doby nikdy neviděl.
Když jsme pak útočníka eskortovali k soudu, kde se rozhodovalo o vazbě, tak se ho soudce ptal, jestli všemu rozuměl. On řekl, že ano, že policajti vůči němu byli korektní, dali mu cigarety, napít, kafe, a že všechno chápe, jen prý že nerozumí jediné věci, proč je stíhaný za vraždu, když to byla podle něj sebeobrana.
Dodnes si vybavím, jak se soudce lehce pousmál a řekl: „Promiňte, neberte to špatně, ale když má někdo v sobě 102 bodných ran a 28 z nich je smrtelných, tak to skutečně nemůžu považovat za sebeobranu.“
Co vražda v Chlumčanech? O té se také hodně psalo.
Ano, na tu asi také bohužel nikdy nezapomenu, šlo o vraždu podnikatele. Ten člověk tam provozoval přepravní firmu a potom zmizel. Bylo to myslím někdy kolem roku 2010.
Pachatel ho zavraždil, tělo rozčlenil a pravděpodobně ho zatížil a naházel do Berounky. My jsme po nějaké době našli dolní končetiny a jednu horní končetinu, ale tělo a hlavu, tedy ty části, ze kterých by byla zřejmá příčina smrti, jsme k dispozici neměli.
Přesto se nám pachatele podařilo usvědčit. Byla to celistvá řada nepřímých důkazů, skutečně mravenčí práce. Postupně jsme skládali jednotlivé střípky dohromady, až se to uzavřelo do pomyslného kruhu.
Pachatel byl odsouzený a myslím si, že je dodnes ve výkonu trestu.
Do teď jsme mluvili pouze o dokonaných vraždách, je nějaká nedokonaná, na kterou nikdy nezapomeneš?
Určitě to byl útok kyselinou tady v Plzni, myslím někdy kolem roku 2013, ten byl také mediálně hodně sledovaný. Bývalý partner po rozchodu polil mladou ženu kyselinou, a ta měla poleptaný obličej, ruce a nohy. Kyselinu v leknutí bohužel také částečně polkla, takže měla poleptaný i zažívací trakt.
Pachatel, plzeňský taxikář, se nepřiznal, ale byl usvědčen na základě nepřímých důkazů a odsouzen na třiadvacet let.
Pamatuješ si nějakou vraždu, ve které jsme my jako redakce nebo naši čtenáři přispěli?
Určitě ano, šlo o vraždu na ubytovně na Slovanské třídě. To jsme tenkrát od vás těsně po vraždě dostali informaci, kterou vám myslím anonymně poskytl váš čtenář, kdo vraždil i že odjel do Prahy a odtud chtěl odcestovat do země původu. Pražští policisté pak mladého bulharského vraha zadrželi ihned po vystoupení na autobusovém nádraží Florenc a při jeho zadržení museli použít hrozbu namířenou střelnou zbraní. Následně byl eskortován zpět do Plzně.
Na toho si dobře vzpomínám, to byl naprosto arogantní hajzlík, jeho vůbec nezajímalo to, že zabil člověka. Napadl svého spolubydlícího a jako důvod uváděl, že se poškozený nějakým způsobem opřel o jeho rodinu, že urážel jeho předky. Můj osobní názor je, že to byla prachsprostá loupežná vražda, protože poškozenému chyběly nějaké dolary.
A pozor, nejen vražda, já s vámi mám dokonce i zkušenost z osobního života. Mým vnukům tenkrát ukradli čtyřkolku a kolo. Na základě zveřejnění pátrací akce na Krimi-Plzeň se část věcí našla. Pak jste také zveřejňovali pátrání mému známému, kterému vykradli auto, a to dokonce došlo i k zadržení pachatele.
Jinak, já vás sleduju prakticky od doby co jste vznikli, protože tam máte vynikající a řekl bych, že i velice objektivní články. Hodnotím vás velice kladně a myslím si, že to má i velkou odezvu a sledovanost.
Která byla tvoje poslední vražda?
Poslední případ byl vlastně pokus vraždy, poměrně známá věc, za použití nástražného výbušného systému v Horšovském Týně.
Je to další případ, kdy mi toho pachatele bylo skoro až líto. Byl to mladý kluk, který nepřekousl, že mu jeho sok v lásce „přebral“ dívku. Na internetu si našel, jak vyrobit bombu, a skutečně ji vyrobil. Funkční bombu pak nastražil na toho svého domnělého soka a ve chvíli, kdy přicházel domů, ji na dálku odpálil.
Naštěstí si toho poškozený všiml. Pachatel bombu umístil před vchod do papírové krabice, o něco menší než krabice od bot. Když ten muž přicházel, krabice si všiml a zachránilo mu život to, že do ní strčil nohou, aby zjistil, co v ní je.
V tu chvíli došlo k výbuchu a proud střepin šel do obvodového pláště budovy a do prostoru za něj. On byl zraněný jen lehce, ale znalci později řekli, že kdyby to neudělal, mohlo to mít fatální následky, pachatel tam měl nacpané šrouby, matky, skoby a další věci.
Pachatele jsme dopadli zhruba do čtrnácti dnů. Stalo se to myslím v únoru 2024, krátce po střelbě na Filozofické fakultě v Praze, takže tam byl obrovský zájem. Zpočátku se nedalo vyloučit, že by mohlo jít o akt terorismu, ale to jsme během několika dní vyloučili a začali jsme pracovat s jinou verzí, která se nakonec potvrdila.
Zpočátku jsme se nemohli dobrat motivu. Poškozený nám to nechtěl říct, že má mimomanželský vztah, přiznal to až po několika hodinách, a v tu chvíli už jsme začali tušit, že za tím budou osobní vztahy.
Bylo to ale ještě složitější, on totiž pár dní předtím oznámil manželce, že se chce rozvést, takže se nabízela i možnost msty ze strany manželky nebo jejích bratrů, jeden z nich dokonce obchodoval s pyrotechnikou. Tuhle verzi jsme ale vyloučili a zaměřili se na skutečného pachatele. Jak jsem říkal, do čtrnácti dnů jsme ho měli.
A potom jsi už šel do civilu?
Ano, to bylo v roce 2024.
A jak vypadá tvůj život policejního důchodce?
(Smích), no tak já jsem jako byl a jsem docela i zaměstnaný. Už za aktivní služby jsem vlastně začal psát, už jsem něco tvořil a teď mě přesvědčili k napsání už třetí knížky.
Takže si vlastně ještě neměl pravý život důchodce, rovnou z kriminálky jsi dál psal, a já čekal, že budeš vyprávět o rybách a tak.
Ale jo, to taky. Já to řeknu takhle, já jsem se o tomhle bavil s Honzou Štočkem, když šel do důchodu a ptal jsem se ho, jak si užívá důchod on, co třeba právě ty ryby? A on mi pověděl, že na to nemá čas, že po něm pořád lidé něco chtějí, přednášky, besedy, nějaký psaní a že se na ryby dostal víc, když sloužil než když je v důchodu.
Já to mám podobně a k tomu se starám o vnoučata, zrovna dnes jsem hlídal vnučku.
Tak teď se dostáváme k té tvojí spisovatelský kariéře. Tak kolik máš vydaných knížek a co plánuješ dál?
V současné době tři knihy. Skutečné zločiny na Plzeňsku, Skutečné zločiny na Plzeňsku II a teď nedávno vyšla trojka. Jsou v prodeji v každém knihkupectví i na internetu a drží si přední místa v hodnocení čtenářů.
Jinak mám v plánu se věnovat spolupráci s filmaři, konkrétně se skupinou Davida Ondříčka. Spolupráce bude probíhat na motivu mých knih.
A prý bys na závěr chtěl naše čtenáře pozvat na nějakou zajímavou akci
S kamarádem Milanem Říským rozjíždíme podcast "Po stopách zla" a 13. dubna pořádáme besedu v DEPU, kde budou i kolegové z Českých Budějovic. Tuto besedu jsme měli už právě v Budějovicích, kam přišlo přes tisíc lidí a účastnil se jí již bývalý tamní šéf mord party Václav Hýsek. Jsou to vážně zajímavé případy, tak vás tam rád uvidím!
