Dnes je to 58 let od jednoho z nejtemnějších okamžiků našich novodobých dějin. Datum 21. srpna má většina lidí spojené s obrázky sovětských tanků v ulicích, okupací a koncem nadějí, které přineslo Pražské jaro. Víte ale, co se tehdy dělo přímo v Plzni?
Byla noc z úterý 20. na středu 21. srpna 1968, kdy jako první ruští výsadkáři obsadili letiště v Praze a přes hranice tehdejšího Československa začaly pronikat konvoje vojenské techniky. Invaze vojsk Varšavské smlouvy, vedená Sovětským svazem, měla za cíl zastavit reformní proces v tehdejším Československu.
Do země vstoupily armády pěti států, konkrétně Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, v daleko menší míře se na invazi podílela také vojska Německé demokratické republiky. Během několika hodin bylo jasné, že období politického a společenského uvolnění skončilo.
Plzeň se o přítomnosti okupačních vojsk dozvěděla velmi rychle. Už kolem 5:20 ráno se sovětské jednotky objevily na linii Třemošná, Kozolupy a Zbůch. Přibližně o dvě hodiny později začaly první obrněnce vjíždět přímo do města. Do poledne okupanti obsadili řadu klíčových míst a sovětské velení následně vyhlásilo také zákaz vycházení po 21. hodině.
V ulicích Plzně se přitom lidé nesmířili s příchodem cizích vojáků jen tak. Objevovaly se letáky, plakáty a nápisy, a vzhledem k tomu, že tehdy byla ruština ve školách povinná, lidé diskutovali s okupanty v jejich mateřském jazyce a snažili se jim dát najevo, že o žádnou "bratrskou pomoc" nestojí. Někteří přetírali názvy ulic, odstraňovali směrové tabule a měnili označení tak, aby se vojáci v ulicích hůře orientovali.
Jedním z nejvýraznějších míst tehdejšího odporu se stal plzeňský rozhlas na náměstí Míru. Před jeho budovou se spontánně shromáždily stovky Plzeňanů, kteří chtěli zabránit tomu, aby vysílací pracoviště obsadili okupanti. Rozhlas měl přitom v prvních hodinách invaze mimořádně důležitou úlohu. Jeho technické zázemí umožnilo nejen vysílání do západních Čech, ale prostřednictvím dalších vysílačů se jeho signál dostával i do dalších částí republiky a do zahraničí.
Právě proto se o plzeňský rozhlas okupanti zajímali. Na rozdíl od situace v Praze se jim ale budovu nepodařilo jednoduše obsadit. Díky vyjednávání tehdejšího ředitele Vladimíra Semráda s velitelem okupačních jednotek získali pracovníci rozhlasu čas a mohli pokračovat ve vysílání. Před budovou navíc zůstávali lidé, kteří dávali najevo svůj nesouhlas s okupací.
Plzeň se tak během prvního dne okupace stala jedním z důležitých center odporu proti invazi. Do rozhlasu lidé přinášeli rezoluce, dopisy a petiční archy, kterými vyjadřovali nesouhlas s tím, co se v zemi dělo. Z vysílání se zároveň do dalších míst dostávaly informace o aktuální situaci.
Nešlo přitom pouze o samotný 21. srpen. Okupace změnila život v Plzni i v následujících dnech. Město se muselo vyrovnávat s přítomností cizích vojáků a postupně také s opatřeními, která měla společnost přivést k poslušnosti.
A právě proto má 21. srpen smysl připomínat i dnes. Nejde jen o datum v učebnici dějepisu nebo černobílé fotografie tanků. Byla to chvíle, kdy do ulic Plzně přijela cizí armáda a lidé museli během několika hodin pochopit, že svět, který ještě den předtím znali, se zásadně změnil.
Sovětská vojska pak zůstala na území tehdejšího Československa více než dvě desetiletí, až do svého definitivního odchodu v roce 1991.
Možná proto stojí za to se dnes na chvíli zastavit a připomenout si, co vlastně datum 21. srpna znamená. A také to, že dějiny, o kterých dnes čteme v knihách, se tehdy odehrávaly přímo v našich ulicích.
